Jaké byly pro tebe tři roky v Třinci?
Krásné! Říkají to všichni kluci, které jsem poznal: Kdo přijde do Třince, tomu město a region přiroste k srdci. Já to tak mám úplně stejné. Když jsem sem přicházel, nevěděl jsem, co mám od toho angažmá čekat. Kluci mě ale vzali mezi sebe a byly z toho krásné tři roky. Teď sice odcházím, ale vracet se sem budu vždycky rád. Bydlel jsem tři roky v Bystřici, máme tady kamarády, skvělé lidi. Budu sem jezdit pravidelně.
Loučíš se s klubem i fanoušky se stříbrnou medailí na krku, máš s Třincem i zlato. Zažil jsi úspěšnou éru. Bylo těžké sem zapadnout?
Bylo to těžké. Musel jsem polknout svoje ego. Zdena (Moták) tehdy říkal, že musíme zapadnout do té červené mašiny. Znamenalo to v našich prioritách zařadit tým na první místo. Byl z toho můj první titul v kariéře, který se zrodil ve třech sériích na sedm zápasů. Nikdo nám tehda moc nevěřil a my to dokázali, to bylo něco neskutečného. Jsem vděčný a vždycky budu celému klubu, vedení, prezidentovi i fanouškům, že jsem tohle mohl zažít. Je to dodnes pro mě naprosto neuvěřitelný zážitek.
Co se ti vybaví, když slyšíš Třinec?
Krásná příroda, strašně přívětiví lidé. A rodina.
Rodina, nebo spíše Familia. To bylo silné slovo mistrovského play off, že?
Vlado Dravecký tohle v kabině razí nějakou dobu. Myslím, že si na tomhle potrpěl už v dobách, kdy jsem proti němu ještě hrál jako soupeř, z Třince jsem tohle vždycky cítil. Jen tak někoho tady kabina mezi sebe nevezme, a proto jsem rád, že já tady nějaký čas strávit mohl.
Taky jsi se obětoval a do kabiny zapsal třeba spoustou zblokovaných střel a v tom lepším případě modřin na těle...
Mě to ale baví! Není lepší pocit než pohled na útočníka, který to do tebe dvakrát za přesilovku napálí a nechápe, že ses do toho položil. Třeba Martin Kaut mi vždycky říkal, že jsem blázen. Ale je to součást práce, součást mě jako hráče. Technický jsem nikdy moc nebyl, našel jsem si svou roli a tu se snažím dělat.
Mluvil jsi o tom, že se sem budeš rád vracet. Měl jsi nějaké předsudky, když jsi do Třince přicházel?
Já jsem z Jablonce, to je podobné město, a znám se dlouho s Markem Mazancem, ten mi o Třinci vyprávěl. Takže předsudky jsem nikdy žádné neměl. Musel bych se znovu opakovat, lidi tady jsou zlatí. Každý nám se vším pomohl, příroda je tady nádherná. Všechny tři roky tady byly zlaté, mám to tady rád!
Velký odkaz jsi na sebe zanechal i v srdcích fanoušků. Přijedeš za nimi třeba na soutěž Penaltový král, kterou jsi loni jako nejlepší gólman v létě vyhrál?
Nevyhrál, já jsem cenu přenechal klukům, kteří si ji zasloužili víc! Ale jo... Máme tady krásné vztahy s klukama, co tady zůstávají i s lidma, kteří s hokejem nemají nic společného. Z nového angažmá to sem nebudu mít zas tak daleko, takže jestli bude potřeba pár penalt zase pochytat, moc rád v srpnu přijedu.
Odcházíš tedy s pocitem dobře odvedené práce?
Jsem hlavně šťastný, že jsem tady vůbec mohl být. Velké díky patří vedení klubu, celému týmu spoluhráčů, rolbařům a všem, co se tady o hráče starají. Oceláři jsou špičková organizace, za kterou stojí v neposlední řadě také fantastičtí fanoušci. Budu se sem rád vracet a… A prostě takhle to je. Díky všem!
